Všední dny

V posledních dvou týdnech nemám moc co psát, tak jsem se rozhodla napsat o tom, že nemám co psát. Už aby to hárání skončilo. Je to pěkná otrava, když nemůžeme chodit na procházky, jak jsme zvyklé. Každé ráno kolem šesté chodíme házet míčky na louku a vždy trochu procvičíme poslušnost. Na cvičáku se dělaly zkoušky, tak jsem myslela, že to půjdu okouknout, ale místo toho jsem marodila s angínou. Když jsem pročítala řády, myslím, že téměř vše na ZZO už máme. Jediná věc, která moc nejde, jsou obraty vlevo. To Beebee místo aby svižně posunula prdelku dozadu, vyskočí jako klokan, udělá přemet a teprve potom si sedne. Je to ale samozřejmě moje chyba, protože se to takhle naučila, jak jsem jí před čumákem mávala žvancem. Nechci nic uspěchat, na zkoušku půjdeme, až si budeme jistější. Na cvičáku jsme také moc často nebyly, cvičíme si samy, protože si myslím, že když se cvik provede správně, neměl by se moc opakovat, to je potom kontraproduktivní. U Beebee vidím, jak ztrácí pozornost /tohle, myslím, platí pro choďáky obecně/, ale s německými ovčáky to takhle pořád dokola cvičí běžně. Nicméně v den, kdy jsem se rozhodla svoji docházku zlepšit, začala Beebee hárat.
Asi je to tím, že jde o první hárání, ale žádné zástupy potenciálních nápadníků se nekonají. Sláva. Měla jsem strach, že se nám budou jezevčíci podrabávat pod plotem, sousedovic bígl, že ho přeskočí a sousedovic pitbul, že ho rozkouše. Bígl si nás nevšímá a pitbul posedává a smutně kňourá - tak aby to také tak zůstalo.
Také jsem nás přihlásila na první výstavu. Když už v Soběšíně stejně budeme, tak proč to nezkusit, že? Na stránkách KPCHP jsme si nechaly změnit jméno z BeeBee na Beebee, aby nám vše souhlasilo. Už je to opravené.
Ještě alespoň týden vydržet a na vycházku s Elvisem si budeme muset počkat alespoň týdny dva. Sichr je sichr.