Jak nám pejsek pěkně roste, tak se stále častěji přesvědčuji, že je to tryskomyš k neutahání. Jediný, kdo je utahán po našem společně stráveném čase, jsem já. Venku Beebee zvládá několik činností současně. Běží za míčkem, vymáčí se v bazénku, vezme do tlamičky něco fuj /třeba pecku, kámen.../, zazápasí si s hadicí /to jí baví ještě více než míček/, za stromkem kousne do časopisu, který si tam někdy předtím odnesla, prohloubí díru u angreštu - tu si kope a já jí zahrabávám, sebere míček a běží se mi s ním ukázat. V kuchyni už také nespinká umotaná kolem misky. Zlaté časy. U ničeho dlouho nevydrží, tak střídáme hračky, děláme rybník na podlaze - proč by měl být bazének jen na zahradě, když ho můžeme pěkně oběma packama vyhrabat z misky? Nejspolehlivější zábava je okusování prasečího ucha. U toho vydrží docela dlouho. Tak 15 minut. Když už si přece jen lehne, samozřejmě musí všechny v rodině následovat a vyprovázet, a tak, chudinka, musí zase hned vstát a někam běžet. Někdy je pro mě vysvobození, že jí můžu dát do místnosti ve sklepě, kde jí nic nerozptyluje a asi se tam i prospí, protože je tam moc hodná.
Také jsem chtěla napsat, jak Beebee vítá nás a všechny návštěvy. Vrhne se k nohám, připlácne ouška k hlavě a vrtí celým zadečkem. No a taky se při tom vždycky počůrá. Dnes u mě byla kamarádka a Beebee se jí moc líbila. Akorát jsem jí říkala, že jestli si nechce myslet, že chodský pes vypadá jako vesnický voříšek z ulice, musí si chvilku počkat, až opadne největší radost a náš miláček postaví ouška a narovná se.
Žádné komentáře:
Okomentovat